Blog

Kilojouly proti nenávisti

Hájení míru a porozumění proti násilí a nenávisti spotřebuje mnoho kilojoulů, ale stojí za to. Jde totiž o život.

 Minulý týden jsem po dlouhé době zažila okamžik, kdy mě mrazilo v zádech. Třináctiletá dívka se mě zeptala: „Myslíte, že bude válka? Co budeme dělat?“ Divná starost v tomhle věku …

 Nezáleží přitom jen na těch, kteří vyvolávají násilí. Mnohem více záleží na tom, kolik lidí je ochotných snažit se udržet mír. Letos v únoru v jihokorejském Soulu odstartovalo 160 politiků ze všech kontinentů dlouhodobou výzvu „Iniciativa pro mír“. Tento týden se uskutečnil kulatý stůl v Praze a hned potom bude i v britském Parlamentu.

 Násilí a nenávist jsou disciplíny, v kterých obstojí každý, kdo má komplexy, je poslušná loutka a nevěří, že by měl v životě šanci na trochu obyčejného štěstí. Vyvolávat konflikty a ničit vztahy mezi lidmi je snadné a jde to hodně rychle. Pak ale nepřijde nic, snad jen zklamání, neštěstí a prázdnota. Snažit se udržet harmonii a porozumění mezi lidmi je přitom mnohem větší adrenalin. Jde totiž také o život a zároveň o šanci na budoucnost.

 Jeden europoslanec nedávno položil otázku: kolik stojí kilo míru ? Je to dotaz logický. Cena míru se, stejně jako cena všeho, co má nějakou hodnotu, v praxi projeví, když si položím otázku druhou. Co jsem schopen kvůli němu obětovat ?

 Naštěstí klub nadšenců pro pokojná a vynalézavá řešení není malý – a hlavně – je po celém světě. Na všech kontinentech a ve všech náboženstvích. Přesvědčuji se o tom častěji, než bych čekala. Všichni si přitom uvědomují, že snažit se udržet mezi lidmi mír je namáhavé a stojí to hodně energie. Tak si říkám, kolik se při téhle napínavé aktivitě asi spálí kilojoulů. Člověk si při tom navíc cvičí rozum, ovládání emocí i trpělivost a odvahu. A tak jsem přichystaná pálit kalorie ve jménu normálního lidského pokoje dál. Aspoň nezlenivím a neztloustnu.

By

Církevní restituce po bolševicku

Někdo Vám ukradne kolo. Po nějaké době jej okolnosti donutí vám ho vrátit. Zloděj mezitím kolo poničil a nakonec se ho zbavil, takže troska má nového majitele. Co teď? Když se kolo vrátí okradenému, bude poškozena další osoba. Dohoda nakonec zní: ten, kdo kolo odcizil, vyplatí postiženému částečnou finanční náhradu, navíc v několika splátkách. Podepsáno, první splátka je vyplacena. Ale zloději se to nelíbí: „Proč bych ti měl darovat tolik peněz“, říká okradenému, „musíš nějaké peníze vrátit a budeme tomu říkat daň“.

Přijde vám to v pořádku? Nám ne. Takhle má fungovat nový návrh KSČM. Chce zdanit náhrady za církevní restituce a slibuje vrátit státu 380 milionů korun ročně. Celkově by se finanční částka, která má alespoň částečně kompenzovat neoprávněně zabraný majetek, snížila o 11,5 miliardy korun.

Na návrh už v březnu reagoval náš poslanec František Laudát: „Náhrady nejsou nic jiného, než kompenzace ukradeného majetku.“ Zdanění by proto podle něj mohlo odporovat ústavě. To potvrdil i kardinál Dominik Duka v nedělních Otázkách Václava Moravce. Znění novely označil za skrytou perzekuci. Církve by se podle Duky musely obrátit na Ústavní soud, pokud by návrh prošel. Pražský arcibiskup je ale stále přesvědčen, že parlament navrženou formulaci nepodpoří.

Podpora se však už rýsuje. Ministru financí Andreji Babišovi se komunistický návrh líbí – jeho hnutí ANO bude proto pravděpodobně pro. Premiér Bohuslav Sobotka se při minulém hlasování zdržel. Není tedy jisté, jak se on a jeho strana rozhodnou tentokrát.

Poslanci TOP 09 jsou připraveni říct návrhu rozhodné NE. Během dubna budeme o církevních náhradách vyjednávat – snad tenhle nevydařený aprílový žertík KSČM skončí jen jako úsměvná epizoda z české politické scény.

Zákon o částečném majetkovém vyrovnání s církvemi přinesl především dvě důležité věci:

Česká republika se odhodlala, i když velmi váhavě, odstranit alespoň část křivd na majetku. Pronásledování, mučení a zmařené životy už nahradit nejde. A konečně jsme také nastoupili cestu, na jejímž konci už duchovní nebudou placeni ze státních zdrojů. Neznamená to, že stát nebude s církvemi spolupracovat v oblasti sociální a kulturní, ale přímý náboženský život je ve společnosti, která se většinově nehlásí k žádnému náboženství, věcí zcela soukromou.

By

Vzal by na nás Komenský pomlázku?

Jan Amos Komenský, obdivovaný Učitel národů, vyslal svou Velkou didaktiku do mezinárodního vědeckého prostoru latinskou verzí v roce 1657. K čemu my dnes potřebujeme stovky stran, shrnul na šesti řádcích. Komu má být poskytováno vzdělání? Proč? Co je hlavní cíl ?

V odpovědi na otázku první použil hledisko společenského původu (nobiles et ignobiles – vznešení i prostí), ekonomických možností (divites et pauperes – bohatí i chudí), genderu (pueri et puellae – chlapci i dívky). O tom všem stále ještě diskutujeme, jinými slovy není to samozřejmost. Dodáme-li, že Jan Amos  myslel i na typ obce (urbes, oppida, pagi, villae – velká a menší města, vesnice i osady), vyloudíme zatrpklý úsměv na rtech nejednomu starostovi.

Skoro šokující, protože tak prosté, je Komenského zdůvodnění otázky druhé. Vzdělávat se máme, protože jsme se narodili k tomu, abychom byli lidmi. A člověk je bytost rozumná (creatura rationalis). Škoda, že občas naplňujeme Amosův latinský termín kreatura v současném smyslu slova. Pro Komenského, biskupa jednoty bratrské, je creatura stvořená bytost, dokonce imago creatoris – obraz svého stvořitele.

V posledních dvou ze šesti řádků Komenský shrnuje naše oblíbené kompetence do znalostí (litterae), jejichž výsledkem je erudice, ctností (virtutes) – možná by stačilo, jak říká Amos na jiném místě, být vychovaný, čili mít dobré mores(y).

Velmi se přimlouvám, abychom Komenského třetí požadavek, vést žáka ke správnému náboženství (religio dextra), neodhodili zbrkle a bez náhrady. Co kdybychom v jedenadvacátém století vedli žáky k hledání smyslu? Smyslu toho, co se učí, co dělají, jak žijí, kam směřují? Už dlouho tomu říkám čtvrtá dimenze.

Jan Amos uzavírá odstavec. Žáky máme rozvíjet, aby užitečně prožili přítomnost a byli připravováni na důstojnou budoucnost. Zkrátka to byl Učitel národů!

Upřímně přejeme všem nadšeným i trochu unaveným učitelkám a učitelům, všem odvážným i ustaraným ředitelům mnoho sil a trpělivosti. Přát jim mnoho úspěchů je těžké. My učitelé jsme totiž živi z naděje. Že jednou, po létech, snad, naše snažení přinese plody.

Moc Vám, vážení pedagogové děkujeme.

 

By

Právo znát své rodiče a prarodiče

Touha stát se matkou a otcem patří k nejcennějším lidským pohnutkám. Jen díky ní má lidský druh naději na důstojné pokračování. Výchova, která probíhá v atmosféře bezvýhradné lásky, je největším životním vkladem pro dítě, velkou příležitostí lidského zrání pro rodiče a dosud  společensky i finančně nedoceněnou prací pro každou společnost (kulturu, zemi). Je třeba se v úctě sklonit.

Důvodů, proč se některým z nás rodičovské přání nesplní hned, splní se po dlouhém a někdy strastiplném snažení nebo nesplní vůbec, je jistě řada, a poctivé hledání odpovědí by vyžadovalo velkou otevřenost při analýze životního prostředí, životního stylu, vlivu všech zásahů do reprodukčního zdraví od dětství, včetně výchovy k manželství a rodičovství. Už ve škole naše „osvěta“ spočívá především v poučení jak neotěhotnět, když nechceme. Málo nasloucháme lékařům, kteří varují před trendem odkládání mateřství na dobu příhodnou materiálně, ne vždy však biologicky. V tomto smyslu platí: když můžeme, nechceme, když chceme, nemůžeme.

Jako pedagog vím, že mladí dnes zrají mnohem pomaleji a mají často strach překročit práh dospělosti. Díky medicíně a ekonomickým podmínkám si to mohou dovolit, mají totiž před sebou dlouhý život.

Z tohoto základu jsem vyšla při podpoře návhrhu zákona o povinnosti ukládat data o anonymních dárcích při asistované reprodukci. Jsem přesvědčena o dvou věcech:

Při nevratné anonymitě dárcovství v rámci umělého oplodnění upíráme hned několika účastníkům to, co by pro ně mohlo být v určitém okamžiku důležité. Dítě má nejpozději od své zletilosti právo, bude-li si to přát, znát své biologické rodiče. Vzít mu toto právo znamená bagatelizovat genetický vklad řady předchozích generací. Všichni jsme si během života mnohokrát položili otázku typu: Proč jsem, jaký jsem, kde se to ve mně vzalo? Také rodiče si během výchovy dítěte takové otázky kladou a navíc výchovou často úspěšně korigují rizika spjatá s dědictvím předchozích generací.   Zákon nehovoří o automatickém zvěřejňování, dává pouze možnost. Argument, že by dárce mohl být obtěžován, je z právního hlediska zbytečný.

Druhou věcí je nutnost vynaložit maximální prostředky na prevenci v oblasti reprodukčního zdraví mladé generace, v ochraně prostředí, v němž žijí a ve výchově ke zdravějšímu životnímu stylu. Ve školách většinou zcela chybí citlivě vedená výchova k manželství a rodičovství.

Všichni víme, že zmírňovat a  napravovat problémy spojené s nedostatkem plného zdraví, je po všech stránkách náročné.

Chápu, že ti, kteří již v obtížné situaci jsou, hledají jakoukoli pomoc. Měli by si však být jisti odpovědí na následující otázku: Je lepší využít dárce, tedy mít dítě, jehož biologickým rodičem je jen jeden z páru, který dítě potom vychovává, nebo věnovat lásku dítěti již narozenému a čekajícímu – možná marně – v ústavní péči ?

Zároveň chápu, že si tímto stanoviskem nevysloužím pochvalu provozovatelů klinik asistované reprodukce.

Nina Nováková

By

Zvládneme to, když sami nastavíme pravidla

Strach je dobrý ALARM, ale špatný RÁDCE. Když sami nastavíme pravidla, zvládneme to. Nikdy se nebojí jen hlupák, který neumí vyhodnotit situaci. Strach nás varuje, je to zabezpečovací zařízení, které máme zadarmo od přírody. Když se chceme z nebezpečí dostat, je strach to nejhorší. Překřičí v nás totiž dva rádce nejlepší: rozum a dobré srdce.

Ještě před měsícem většina z nás tušila, že se něco děje, jen ti nejzkušenější už věděli… vzpomínám na vánoční přání jednoho z nich: „přeju všem, ať není válka“. Tehdy mi to připadalo trochu nepatřičné. Dnes se více či méně bojíme všichni, zlo totiž udeřilo moc blízko. První náraz strachu je logický a správný. Musíme se však rychle vzpamatovat a snažit se v klidu a rozumně reagovat.

Nejde o náboženský konflikt, stejně jako před druhou světovou válkou nešlo o spor přírodovědců a antropologů, když se našel etnický viník neutěšené ekonomické situace. Nejde ani o boj mezi národy. Jedná se o konflikt, v němž stojí civilizace rozumu, řádu, solidarity a lidskosti proti vyznavačům násilí a chaosu. Jedna z věcí, které musíme udělat, je pomoc těm nejohroženějším, těm, kteří jsou v nebezpečí života. Jestli na nějakou dobu poskytneme azyl stovkám nebo tisícům lidí, musíme posoudit sami. Nejen naše vláda, ale také regiony a konkrétní města. Utečenci, které přijmeme, se brzy promění v konkrétní lidské bytosti.

Nedávná zkušenost s barmskými uprchlíky mluví jasně. V roce 2011 se po dohodě s Ministerstvem vnitra některá města rozhodla přijmout rodiny, které po útěku z Barmy žily již druhou generaci v táborech v Thajsku. Brandýs nad Labem – Stará Boleslav mezi tyto obce patří. Dvě rodiny neznaly ani slovo česky, neznaly písmo, zkrátka si jen těžko představíme větší odlišnost. Samospráva jim poskytla to nejnutnější: prostý byt, přiměřenou práci, dětem školu. Přijala je také křesťanská komunita, a tak, když nastal problém – dokonce úmrtí v jedné z barmských rodin – nebyli na to sami.

Velkou podporu poskytli věřící křesťané – bylo jedno, zda šlo o katolíky, evangelíky nebo baptisty.

Co bylo důležité: věděli jsme, že stát se rozhodl přijmout několik stovek uprchlíků, ale další iniciativa vzešla po debatě s ministerstvem od nás. Přijali jsme je, bylo to naše rozhodnutí – a snad proto – nikdy jsme nelitovali.

Nina Nováková

By