Úvod

Vážené voličky, vážení voliči,

dovolte, abych upřímně poděkovala všem, kteří mi dali svůj hlas i všem, kteří mě jakýmkoliv způsobem podpořili.
Zvláště mě potěšilo, že se pro mě rozhodli lidé z malých obcí, jak ukazoval průběh volebních výsledků. Stovky rozhovorů, které mi bylo dopřáno s Vámi vést, mě velmi obohatily a zároveň jsou pro mě závazkem. Můžete se na mě obracet jako na člena vrcholného orgánu TOP 09 i jako na člověka, Vašeho spoluobčana.
Věřím, že se jednou podaří odstranit bariéru mezi občany a mocí, že se jednou podaří vytvořit takové zákony, které všem tvořivým a pracovitým lidem budou otevírat příležitosti, ne stavět překážky.

Vaše Nina Nováková

Novinky

Podala jsem pozměňovací návrh ke společné péči rodičů o dítě (steno)

Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, dámy a pánové, vážené paní poslankyně a páni poslanci, v podrobné rozpravě se přihlásím k pozměňovacímu návrhu, který se týká § 907. To je paragraf, který řeší, co s dětmi, kdo bude o děti pečovat po rozchodu jeho rodičů. Dosud tam je, že soud může svěřit dítě nebo děti do péče jednoho z rodičů, je-li to ve prospěch, v zájmu dítěte, dokonce i někomu jinému, než je jeden z rodičů.

Můj pozměňovací návrh v podstatě spočívá v tom, že předřazuji před model péče o dítě po rozchodu rodičů péči společnou. A hned vysvětlím, co tím míním. My už dnes v praxi máme, že někteří rozcházející se rodiče rovnou přijdou k soudu s tím, že se dohodli na nějaké formě společné péče. Znamená to tedy, že ta společná péče docela klidně může obsahovat například nějaký model střídavé péče, není to ovšem model střídavé péče, který jak známe, může vést k takovému klání a předávání si dětí v atmosféře naprostých antipatií.

Proč? Proč o to usiluji? Tahleta navrhovaná změna má pomoci realizovat základní úkol rodiče a základní odpovědnost rodiče. Rodič tím, že se rozejde se svým partnerem, neztrácí povinnost a odpovědnost za následnou výchovu a přiměřený vývoj svého dítěte. Ten vývoj obsahuje vždycky podporu, ale i ochranu před škodlivými vlivy. Tohle všechno nemůže žádný rodič dělat, když není v přiměřeném kontaktu s dítětem tak, aby přímo mohl působit na jeho výchovu, protože na výchovu dítěte nemůžeme v jeho vývoji působit, když ho řádně neznáme, když neznáme jeho radosti, jeho starosti, když nevíme přesně, co dělá. Nejsme schopni třeba rozvíjet jeho talent atd. Čili stručně řečeno nemohu naplnit úkol odpovědnosti za přiměřený vývoj dítěte, když s dítětem nejsem v kontaktu. A ten kontakt nesmí být omezen na to, že je mi dítě předáno, jak se často stává, druhý rodič se mnou vůbec nekomunikuje, takže já o tom případně, když je u druhého rodiče, tak slyší o mně to nejhorší. A vlastně než se naváže za krátkou dobu, kdy třeba rodič, kterému není dítě přímo svěřeno do péče, než se naváže potřebný kontakt, tak vlastně na nějaké pozitivní působení na dítě nezbývá vůbec čas. To je jeden aspekt.

Ten druhý aspekt je, dámy a pánové, já patřím k těm, kteří by si přáli, aby všechny rodiny byly úplné a dobře fungovaly. Ale jsem také realista a vím, že v podstatě polovina rodin nefunguje podle klasického modelu, jak si rodiny představujeme. A zároveň si myslím, že když chceme mluvit o zájmu dítěte, nemůžeme z toho ty jeho rodiče vynechat a nemůžeme vynechat ani vlastně podporu těch rodičů, kteří se dříve milovali, najednou se nenávidí. Ale ta společnost má udělat všechno proto, aby jim pomohla, aby jim spolu alespoň kvůli tomu dítěti inteligentně co nejlépe komunikovali, aby dokázali jeden na druhého se nedívat brýlemi úplně černými, když se předtím vzájemně viděli brýlemi růžovými. To je plnění jejich rodičovské odpovědnosti.

A náš stát pro to udělat může mnoho. Dneska v médiích vidíme, že jeden z těch rodičů toho druhého nenávidí, v podstatě na něj podává trestní oznámení a chovají se k sobě strašně. To má na dítě strašný dopad. Ale pro pár, který se rozchází, to není lehká doba. Já bych prostě nevygumovávala ty lidi, kteří se rozcházejí. I pro ně je to nějaké trauma, i oni si nesou do dalšího života něco negativního, a samozřejmě to poznamená to, jaký model světa předávají svému dítěti.

Pakliže by bylo vyhověno tomuto pozměňovacímu návrhu a jak soudy, tak OSPOD, tak všechny složky počítaly s tím, že optimální je, co už někde v praxi probíhá, že výchova dál bude probíhat společně a že rodiče jsou spolu schopni natolik komunikovat, aby se rozhodli, kdo kdy je bude mít atd. Ale oni se k tomu budou rozhodovat a my jim k tomu můžeme pomoci minimálně tím, kromě toho, že soud i OSPOD se k tomu tak nastaví, vidíme často dneska OSPOD, který je nepřítelem buď obou rodičů, nebo jednoho z rodičů, alespoň tak některé ty pracovnice jednají. Čili minimum, které pro ně můžeme udělat, je poskytnout rozcházejícímu se páru bezplatnou mediační službu, psychologickou poradnu. Prostě se vždycky musíme snažit pracovat s celou rodinou. Teprve pak můžeme říkat, že podporujeme něco, co je v nejlepším zájmu dítěte.

Protože vím, že i když pokud by byl schválen tento pozměňovací návrh, to znamená preferování společné péče, kterou se, jak ve zdůvodnění vysvětluji, nemíní péče ve společné domácnosti, to jsme realisté a chápeme, že to není možné, tak pokud by toto prošlo, není nutno ustanovovat žádnou novou instituci. Je ovšem nutno nastavit optimální komunikační prostředí mezi všemi, kteří vstupují do toho procesu. A to se týká i advokátů, protože advokáti mnohdy radí bohužel rozcházejícím se párům, aby očerňovali tu druhou stranu. A to je další věc, která je také strašná.

Čili jde teď o to, abychom měli dostatek času na to, nastavit správný mechanismus komunikace všech složek, které se nějakým způsobem dotýkají rozcházejícího se páru a svěřování do péče, abychom nastavili správným způsobem zdarma poskytovanou mediační, která spočívá v podstatě naučení se dobře spolu komunikovat, abychom to poskytli tomu rozcházejícímu se páru. A na to bude potřeba trochu času.

(zdroj: http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/049schuz/s049289.htm#r2)

By

Medvědí služba chlapcům v Chrastavě

Během posledních týdnů se dvě ministerstva a jedna inspekce předhánějí v energických postojích a rozhodnutích, aby bylo jasně patrné, že si vědí rady, mají situaci pod kontrolou a všechna zařízení podobného typu „ať dají pozor „.Trochu zběsilý chod událostí spustilo kritické vyjádření paní ombudsmanky a jistě také podnět dvou bývalých zaměstnankyň.

Jedná se o Chrastavu a výchovné a vzdělávací zařízení tam umístěné. Výchovný ústav, dětský domov, ochranná výchova, to jsou pojmy, kterým dala vzniknout selhání dospělých. V oblasti výchovy i základní péče. Také v důležitém úkolu být dobrým příkladem a předávat základní pravidla, bez jejichž dodržování by společnost nemohla existovat. Musíme se spolehnout, že nám druzí lidé nejsou nebezpeční, jinak bychom nemohli ani nastoupit do vlaku metra. Děti musí věřit, že se o ně dospělí postarají a ochrání je, my dospělí musíme věřit, že dostaneme zaplaceno za práci , že nám místo dobrého jídla v restauraci nepodstrčí jed. Zní to absurdně, ale jinak by náš život plynul jako horor. Děti v zařízení v Chrastavě mnohdy leccos zlého zažili, někteří už leccos ne zrovna dobrého udělali. Práce velkého týmu dospělých, kteří se snaží napravit, co jde a působit na kluky tak, aby se jednou, snad, mohli stát slušnými lidmi, je nesmírně těžká. Když v týmu někdo selže, zmaří se práce druhých a dopadne to i na děti.

Z médií jsme se dozvěděli, že dlouhá řada dospělých od soudců, pracovníků sociálně právní ochrany dětí, kurátorů, vychovatelů i ředitelky opakovaně selhávala, selhání šla dokonce tak daleko, že nabyla dodržována lidská práva a že se do zařízení dostaly děti omylem. není těch nekompetentních a nelidských trochu moc ? Posunují metody „ode zdi ke zdi“ mladé lidi s problematicky založenými základy výchovy správným směrem ? Od těch, kteří mohou rozhodovat byla vyřčena slova a došlo k rozhodnutím, která vztyčují varovný prst ke stovkám lidí, jejichž práce je riziková a psychicky nesmírně náročná. Nepřidává se další článek v řetězu nespravedlností a selhání?

Když na hřišti nedodržujete pravidla hry, uvidíte kartu a můžete být vyloučen. To v životě udělat nesmíme. Chceme-li vrátit zraněné osobnosti dětí do hry, musíme pravidla vyžadovat důsledně.

By

Kilojouly proti nenávisti

Hájení míru a porozumění proti násilí a nenávisti spotřebuje mnoho kilojoulů, ale stojí za to. Jde totiž o život.

 Minulý týden jsem po dlouhé době zažila okamžik, kdy mě mrazilo v zádech. Třináctiletá dívka se mě zeptala: „Myslíte, že bude válka? Co budeme dělat?“ Divná starost v tomhle věku …

 Nezáleží přitom jen na těch, kteří vyvolávají násilí. Mnohem více záleží na tom, kolik lidí je ochotných snažit se udržet mír. Letos v únoru v jihokorejském Soulu odstartovalo 160 politiků ze všech kontinentů dlouhodobou výzvu „Iniciativa pro mír“. Tento týden se uskutečnil kulatý stůl v Praze a hned potom bude i v britském Parlamentu.

 Násilí a nenávist jsou disciplíny, v kterých obstojí každý, kdo má komplexy, je poslušná loutka a nevěří, že by měl v životě šanci na trochu obyčejného štěstí. Vyvolávat konflikty a ničit vztahy mezi lidmi je snadné a jde to hodně rychle. Pak ale nepřijde nic, snad jen zklamání, neštěstí a prázdnota. Snažit se udržet harmonii a porozumění mezi lidmi je přitom mnohem větší adrenalin. Jde totiž také o život a zároveň o šanci na budoucnost.

 Jeden europoslanec nedávno položil otázku: kolik stojí kilo míru ? Je to dotaz logický. Cena míru se, stejně jako cena všeho, co má nějakou hodnotu, v praxi projeví, když si položím otázku druhou. Co jsem schopen kvůli němu obětovat ?

 Naštěstí klub nadšenců pro pokojná a vynalézavá řešení není malý – a hlavně – je po celém světě. Na všech kontinentech a ve všech náboženstvích. Přesvědčuji se o tom častěji, než bych čekala. Všichni si přitom uvědomují, že snažit se udržet mezi lidmi mír je namáhavé a stojí to hodně energie. Tak si říkám, kolik se při téhle napínavé aktivitě asi spálí kilojoulů. Člověk si při tom navíc cvičí rozum, ovládání emocí i trpělivost a odvahu. A tak jsem přichystaná pálit kalorie ve jménu normálního lidského pokoje dál. Aspoň nezlenivím a neztloustnu.

By

Církevní restituce po bolševicku

Někdo Vám ukradne kolo. Po nějaké době jej okolnosti donutí vám ho vrátit. Zloděj mezitím kolo poničil a nakonec se ho zbavil, takže troska má nového majitele. Co teď? Když se kolo vrátí okradenému, bude poškozena další osoba. Dohoda nakonec zní: ten, kdo kolo odcizil, vyplatí postiženému částečnou finanční náhradu, navíc v několika splátkách. Podepsáno, první splátka je vyplacena. Ale zloději se to nelíbí: „Proč bych ti měl darovat tolik peněz“, říká okradenému, „musíš nějaké peníze vrátit a budeme tomu říkat daň“.

Přijde vám to v pořádku? Nám ne. Takhle má fungovat nový návrh KSČM. Chce zdanit náhrady za církevní restituce a slibuje vrátit státu 380 milionů korun ročně. Celkově by se finanční částka, která má alespoň částečně kompenzovat neoprávněně zabraný majetek, snížila o 11,5 miliardy korun.

Na návrh už v březnu reagoval náš poslanec František Laudát: „Náhrady nejsou nic jiného, než kompenzace ukradeného majetku.“ Zdanění by proto podle něj mohlo odporovat ústavě. To potvrdil i kardinál Dominik Duka v nedělních Otázkách Václava Moravce. Znění novely označil za skrytou perzekuci. Církve by se podle Duky musely obrátit na Ústavní soud, pokud by návrh prošel. Pražský arcibiskup je ale stále přesvědčen, že parlament navrženou formulaci nepodpoří.

Podpora se však už rýsuje. Ministru financí Andreji Babišovi se komunistický návrh líbí – jeho hnutí ANO bude proto pravděpodobně pro. Premiér Bohuslav Sobotka se při minulém hlasování zdržel. Není tedy jisté, jak se on a jeho strana rozhodnou tentokrát.

Poslanci TOP 09 jsou připraveni říct návrhu rozhodné NE. Během dubna budeme o církevních náhradách vyjednávat – snad tenhle nevydařený aprílový žertík KSČM skončí jen jako úsměvná epizoda z české politické scény.

Zákon o částečném majetkovém vyrovnání s církvemi přinesl především dvě důležité věci:

Česká republika se odhodlala, i když velmi váhavě, odstranit alespoň část křivd na majetku. Pronásledování, mučení a zmařené životy už nahradit nejde. A konečně jsme také nastoupili cestu, na jejímž konci už duchovní nebudou placeni ze státních zdrojů. Neznamená to, že stát nebude s církvemi spolupracovat v oblasti sociální a kulturní, ale přímý náboženský život je ve společnosti, která se většinově nehlásí k žádnému náboženství, věcí zcela soukromou.

By

Vzal by na nás Komenský pomlázku?

Jan Amos Komenský, obdivovaný Učitel národů, vyslal svou Velkou didaktiku do mezinárodního vědeckého prostoru latinskou verzí v roce 1657. K čemu my dnes potřebujeme stovky stran, shrnul na šesti řádcích. Komu má být poskytováno vzdělání? Proč? Co je hlavní cíl ?

V odpovědi na otázku první použil hledisko společenského původu (nobiles et ignobiles – vznešení i prostí), ekonomických možností (divites et pauperes – bohatí i chudí), genderu (pueri et puellae – chlapci i dívky). O tom všem stále ještě diskutujeme, jinými slovy není to samozřejmost. Dodáme-li, že Jan Amos  myslel i na typ obce (urbes, oppida, pagi, villae – velká a menší města, vesnice i osady), vyloudíme zatrpklý úsměv na rtech nejednomu starostovi.

Skoro šokující, protože tak prosté, je Komenského zdůvodnění otázky druhé. Vzdělávat se máme, protože jsme se narodili k tomu, abychom byli lidmi. A člověk je bytost rozumná (creatura rationalis). Škoda, že občas naplňujeme Amosův latinský termín kreatura v současném smyslu slova. Pro Komenského, biskupa jednoty bratrské, je creatura stvořená bytost, dokonce imago creatoris – obraz svého stvořitele.

V posledních dvou ze šesti řádků Komenský shrnuje naše oblíbené kompetence do znalostí (litterae), jejichž výsledkem je erudice, ctností (virtutes) – možná by stačilo, jak říká Amos na jiném místě, být vychovaný, čili mít dobré mores(y).

Velmi se přimlouvám, abychom Komenského třetí požadavek, vést žáka ke správnému náboženství (religio dextra), neodhodili zbrkle a bez náhrady. Co kdybychom v jedenadvacátém století vedli žáky k hledání smyslu? Smyslu toho, co se učí, co dělají, jak žijí, kam směřují? Už dlouho tomu říkám čtvrtá dimenze.

Jan Amos uzavírá odstavec. Žáky máme rozvíjet, aby užitečně prožili přítomnost a byli připravováni na důstojnou budoucnost. Zkrátka to byl Učitel národů!

Upřímně přejeme všem nadšeným i trochu unaveným učitelkám a učitelům, všem odvážným i ustaraným ředitelům mnoho sil a trpělivosti. Přát jim mnoho úspěchů je těžké. My učitelé jsme totiž živi z naděje. Že jednou, po létech, snad, naše snažení přinese plody.

Moc Vám, vážení pedagogové děkujeme.

 

By